Zdravé přežití vánočních návštěv

Vy jste tak úžasní, už dlouho na sobě duchovně pracujete, uvolnili jste si spousty bloků a omezení, začali jste svůj život žít, jste tak na výši a vyrovnaní. A pak přijedete na Vánoce domů. A nejen vy, je tam i vaše sestra, bratr s manželkou, a jako by nestačila jedna rodina, musíte další den objet ostatní příbuzenstvo, s novou otcovou rodinou v čele. A najednou jste úplně na šrot. V lepším případě se sesypete až po odjezdu zpět. V horším ztropíte scénu už tam, anebo – vy jen něco podotknete a scénu ztropí ostatní. Uf… Jak je to možné??? Vždyť jsem prošla tolika kurzy, navštívila jsem tolik terapeutů… Ale když mi matka řekne tu svou oblíbenou větu…, tak je veškerý klid v loji. Jak to, vždyť vy jste přece rozhodnutí si Vánoce užít? Vy znáte jejich kouzlo… Vy cítíte ten přesah, který patrně necítí ostatní… Ale teď jste nasraní… nebo ublížení, bolaví, smutní, přinejmenším příšerně unavení. „No, pěkný, všechno to bylo na nic?“ Řeknete si. Ne. Nebylo. Mohu vás uklidnit, že nebylo. Při vánočních konzultacích s lidmi jsem zaznamenala několik poznatků: 1) I sebemenší snaha vyhovět ostatním – za cenu popření svých potřeb, bývá po zásluze potrestána. Snaha vytvořit dokonalé pohodové Vánoce taky. Snaha je prostě mrcha, která se baví vaší představou a udělá vše pro to, aby ji brutálně zlikvidovala. 2) Nezapomínejte na to, že pokud na sobě pracujete…, tak je to v rodině jako časovaná bomba. Jste jako kámen, který sám sebe hodil do vody a teď se diví, že vyvaluje vlny zdola. 3) Doba vánoční je skutečně mimořádná. Zasahuje naše srdce. Vzpomínáme na ty, co odešli. Láme se temno a vrací se světlo, jenže hodně pomalu. Nedá se být venku, kde se energie rozptýlí, ale všichni jsou nakumulováni někde v teple, odvážní to přiživují alkoholem, který uvolní hlavně to pevně uzamčené. 4) Roky jste byli znecitlivění. Nyní cítíte, vnímáte. No jasně, že při kontaktu s nejbližšími procítíte nejvíc bolesti (radosti taky). Bylo to tam pořád, jen jste to nevnímali, jen jste to necítili. Ztráta vašeho brnění holt způsobuje, že jste tak citliví, že každé říznutí jde do živého, v horším případě až na kost, někdy dojde až k amputaci. Takové srdce dostává masáž a elektrošoky ze všech stran.  Proč nás dokážou nejvíce zasáhnout zrovna naši nejbližší? I přes paradox, že pro nás chtějí to nejlepší, jsou to právě oni, kteří nás dokážou dovést na pokraj nervového zhroucení. Ano, je to tak – ti vzdálenější nám nikdy tolik neublíží.


Proč to tak je? Máme pro ně otevřené srdce nejvíce. Také je zde oboustranně mnoho očekávání, představ, dedukcí a předpokladů. Obě strany očekávají a touží po přijetí druhou stranou. Například naši rodiče se cítí dobře, když jsme s někým, když máme partnera, děti, dům, práci, prostě žijeme tak, jak se má. Když splňujeme jejich představu. Takže, když se nechcete chovat podle jejich představy o vás, tak po nich ani nechtějte, aby se oni chovali podle vaší představy o nich. Jinak šlapete stále to stejné kolečko, jen v jiném odstínu. Někdy si až komicky držíme představu, jak se mají druzí chovat, abychom se my cítili dobře. Tím ovšem děláme úplně to samé jako oni. *** Takže, co s tím? Uznejte v sobě místa, kde jste byli zasaženi, nerozvíjejte k tomu žádné teorie. Hlavně ne ty, které vám potvrzují, jak jste vyspělejší než ostatní, nebo jací jste nepochopení, nepřijatí, nemilovaní. Potkejte se v sobě se vším, co se objeví a nedělejte z toho závěry. A když jste emocionálně na šrot po návštěvách, tak to jen uznejte a dejte si oraz... procházky, sauna, regenerace... Nic po sobě nechtít. Počtu dní návštěv by měl být přímo úměrný počet dní regenerace o samotě a v soukromí. A příští rok si můžete třeba návštěvy dávkovat, případně dle momentální emocionální odolnosti regulovat. :-):-):-) Tímto vám přeji krásné a zdravé posvátčí.


0 zobrazení
  • Black Facebook Icon