Příběh Marie

Sedím na mši, právě když se oslavuje Nanebevzetí Panny Marie a dochází mi, že mám jeden příběh, který potřebuji napsat. Je to příběh Marie - mé babičky, mamky Mileny a můj - Magdy.

Marie ve svých 33 letech utrpěla mozkovou mrtvici.Tehdy za mým dědou přišli dva pánově v černých kabátech a ona se lekla, že ho odvedou. Ochrnula velmi silně na pravou polovinu těla. Několik dní ležela doma a sténala, než ji odvezli do nemocnice na rehabilitování.

Milence bylo devět let. Do této chvíle byla hýčkané městské dítě zvyklé na velkou péči své maminky. Ale teď byl všemu konec a to bez velkého vysvětlování. Aby se děda Josef mohl o babičku postarat, musel opustit skvěle rozjetou kariéru ekonomického náměstka v Deli Lovosice a odešel s rodinou na venkov. Přijal práci v lese, aby mohl odbíhat domů. Milenka i starší Jiří se museli postarat nejen sami o sebe, ale i o chod domácnosti. Z teplého bytu s plynem se ocitli v domě se suchým záchodem na dvoře. Do nové školy chodili několik kilometrů pěšky. Ocitli se ve třídě, kde děti byly oblečené a učesané, v kraji, kde se žilo jinak, daleko tvrději.

Marie se ale díky své velké vůli z nejhoršího vykřesala a rok po mrtvici otěhotněla.

Nikdo netušil, zda bude schopná porodit, a proto ji nechtěli přijmout v žádné porodnici. Ona ale porodila zdravého syna Josefa – Pepu.

*

Někdy předloni mě napadlo se své mamky zeptat: "Ty, mami, a nezlobila ses na dědu, že babičku zbouchnul, když nebyla úplně zdravá?"

"Ne, to vůbec, však to byl chlap v plné síle. Ale…,“ a najednou si vzpomněla. „Ale modlila jsem se za maminčino uzdravení, za zázrak."

Cože? Má naprosto ateistická matka se někdy modlila? V úžasu na ni zírám, ale ona se zcela ztrácí ve vzpomínkách. "Úplně jsem na to zapomněla. Ano, modlila jsem se. Vroucně... s takovou tou dětskou nevinností jsem se modlila za to, aby se mi maminka porodem uzdravila, aby se stal zázrak. Jenže ten se nestal. Její stav se po porodu zhoršil. Nemohla udržet dítě v rukách, měla záchvaty padoucnice, nesměla malého koupat. Od té doby jsem se už nikdy nemodlila!"

Mlčíme a obě jsme z vyplavené vzpomínky trochu otřesené. Dochází mi, že tehdy moje maminka ztratila víru.



*

Letos mamky mladší bráška Pepa umíral. Dlouze a těžce. Byly jsme u něj týden před smrtí. Ležel v embrionální pozici na posteli. Z mého pohledu vnímání odpočíval v jiné hladině vědomí. Vypadalo to, že spí.

Sedla jsem si k němu a dlouho s ním zůstala. Cítila jsem tolik lásky. Jen lásku a také to, že je již otevřen a připraven na odchod. Mamka si vždycky na chvilku sedla, ale nemohla u něj vydržet. Bylo jasně vidět, jak ji jeho stav trýzní.

Cestou odtamtud jí povídám: "A mami, co vlastně cítíš, když ho takto vidíš?“ "Nic, je to dobrý. Nic to se mnou nedělá," tvrdila mi.

Ráno se ovšem přišourala do kuchyně jak zpráskaná, že vůbec nemohla spát, že ho měla stále před očima.

Opatrně jí tedy říkám: "To tak vidíme jen my. Posuzujeme to ze svého místa, ale on už je jinde, brzy odejde. A ty s ním můžeš vždycky jen pobýt a taky se za něj pomodlit. Můžeš mu i na dálku poslat modlitbu. Být s ním s láskou."

Z mamky se ozvalo skoro zoufale: "Vždyť víš, že se nikdy nemodlím.“

Na to jsem už neřekla nic, jen jsem si pomyslela, že je asi čas začít.

Ten tón, kterým to řekla, mi ale nedal pokoj. Když jsem seděla za volantem na cestě domů, stále se mi vracel.

Znělo to tak zoufale. Přemítala jsem nad tím, jak mohlo vzniknout tak velké odmítnutí a proč.

Najednou mě napadla taková myšlenka, že jsem musela zastavit auto a rozdýchat to. Tělem mi jela ledová husina a zimnice, což mi potvrzovalo, že jsem fakt na něco kápla.

Beru telefon a volám mamce: "Copak sis zapomněla?", ptá se bez zaváhání.

"Nic, ale něco mě teď cestou napadlo a musím ti to hned říct.,“ začínám.

„Mami, co když se na babičku a její porod díváš celou dobu špatně?

Co když ji tvá čistá dětská modlitba tehdy zachránila život?

Co když ten zázrak byl v tom, že porodila zdravé dítě a přežila to?“ chrlím ze sebe.

Na druhé straně se rozhostilo TICHO. Pak potichu řekla: "To mě nikdy nenapadlo."

"Mami, já vím, že je to teorie, že teď se to už nedozvíme, ale já to cítím tak silně a reálně, že nepochybuji o tom, že na tom něco je."

Mamka je tiše a já už nemám co dodat.

Neříkám jí, že teď už se třeba může...i modlit.

Je to její možnost, její volba.

Cítím obrovskou úlevu, jako když v našem celém rodě něco puklo. Poklop, který nám bránil ve spojení s Bohem. Cítím, jak ta neviditelná vlna zaplavuje i mé dcery, a jsem za to šťastná. Pepa při svém narození pomohl vytvořit určitou situaci a při svém odchodu ji pomohl zase uvolnit. Jak dokonalé.

Jaký by byl asi život mé mamky, kdyby tehdy nezavrhla své spojení s vyšší silou? To se už se nedozvím.

Ale je to jedno, jsem šťastná, že tohle mohlo povolit ještě před jejím odchodem a pevně věřím tomu, že jí to bude velmi k užitku v období její smrti.

Mé jméno je Magda. Baví mě vnímat hru jmen tohoto příběhu. Je naprosto reálný.

--