Ochrana na D1

Nedělní cesta z Brna mi začala už v sobotu večer. Cítila jsem, že bude sněžit. Věděla jsem, že potřebuji jet druhý den z Brna 120 km do Lipnice.

Už večer jsem začala být neklidná… moje fobie ze sněhu je sice už hodně rozpuštěná..., ale že by mě jízda ve sněžení nechávala úplně klidnou, to teda ne.

Večer jsem tedy sedla a modlila se... silně jsem si vizualizovala své přání klidné a pohodové cesty.

Skončila jsem svůj rituálek, který mi vždycky pomůže uvolnit strach. „Tak a je to v rukou božích.“

Ráno jsem seděla ve školícím středisku se staženým žaludkem a sledovala rostoucí sněhové bouře… „Se snad čerti žení… to si nahoře dělaj ze mě srandu… nebo co?“ Čertila jsem se.

„Jak tu mám vyplňovat tabulky, když mám solar jako kámen, jak se mám uvolnit, když nemůžu ani dýchat?“ bylo další kolo mého vnitřního rozhovoru. Nakonec právě ponoření se do tématu, do tabulek, mi nejvíce pomohlo. Odmítla jsem se dívat do okna, oslepla a ohluchla jsem k dění venku.

Vida, najedou slunce… Na čas…

Ale už mi to dávalo aspoň nějakou naději…, že se třeba svou cestou trefím, že vánice nejsou nepřetržité.

Odjížděla jsem odpoledne s jednou pasažérkou. Byla jsem ráda, že ji mám v autě, že na to nejsem sama.

Hned za Brnem… byla první kolona… znám to tam, tak jsem to vzala rovnou na sjezd… a po staré. Sjely jsme z dálnice do podivné šedé sněhové mlhy. „A sakra… tak tohle chytnout v rychlosti… tak je to likvidační,“ uvědomily jsme si obě dvě. Cestou po vedlejší jsem za a) zapla rádio a zjistila, že máme na cestě část zavřené dálnice… a za b) zavolala kamarádovi, který je milovník aplikací…, aby mi řekl, kde nejlépe sjet. Zajímavé je, že mě nenapadlo, aby se podíval na radar…



Cesta k uzavřené dálnici byla zpočátku lehce napjatá, obě jsme vnímaly, že je ve vzduchu stále hrozící vichřice. Že může přijít kdykoliv. Bylo znát, že si to uvědomují i ostatní řidiči. Ještě jsem nezažila tak pomalý levý pruh… i když silnice byla suchá a právě svítilo slunce.

Postupně jsem vnímala, jak se moje pocity mění. A to velmi překvapivě.

Pozorovala jsem pruh světlé oblohy nad námi s úpěnlivým přáním, ať jsme chráněny.

Každou chvíli nad námi lítala káňata. Jedno letělo dlouhou dobu s námi. Vždy, když se mi tenhle dravec ukáže, je to pro mě symbol povzbuzení a svobody.

Strach zmizel. Začala jsem fascinovaně pozorovat celé dění. Ty živly byly tak blízko! Kolem nás hradba mraků, místy na silnici návěje… slunce chvíli ano a chvíli ne. Občasné poryvy větru zakývaly s autem. Bylo to famózní. Moje spolujezdkyně to vnímala také, obě jsme přihlížely, jak vítr kolem nás kouzlí se sněhovým závojem. Byly jsme toho všeho součástí. Věděla jsem i to, že o nás živly vědí. Neptejte se mně jak.

Bylo to fascinující, až euforické.

Hluboko uvnitř jsem cítila dojetí a pokoru. Jízda stále chtěla moji plnou pozornost. Nic nepodcenit a přitom už nebyl důvod se bát. Najednou to, jak dojedem, už byla pouze technická záležitost. Ano, u uzávěrky dálnice byla kolona… ano,… musely jsme po vedlejších silnicích, které byly víc zasněžené… ano, byly jsme na cestě víc jak tři hodiny… ano, ještě nás čekal výjezd na Lipnici. Ale ten pocit bezpečí už v nás byl.

Uvědomila jsem si, že když cítím tento silný pocit ve svém břiše… toho odhodlání svého záměru..., tak mě nic nemůže zastavit a vesmír udělá vše, aby mi pomohl.

Moje břicho bylo díky tomu zaktivizované, moje životní síla probuzená.

Musím říct, že s odstupem jsem vděčná svému strachu…, protože právě on mi toto zprostředkoval.

Doma jsem pak poděkovala… Všem čtyřem živlům.

Zem – byla laskavá a byla mi oporou, slunce (oheň) mi chvílemi svítilo na cestu a dávalo naději, vítr si hrál, ale v bezpečí kolem mně… a voda zůstala v peřinách.

Děkuji.

S úctou a pokorou ke všem silám.

1 zobrazení0 komentář
  • Black Facebook Icon