Je reálné žít vztah bez střetů?

Tento text čekal 14 dní na to, abych ho mohla dopsat. První impuls byl po prosincovém vánočním semináři, kam přišlo tolik nazlobených žen, že mě to skutečně pobavilo. Zlobily se střídavě na sebe, a taky hodně na partnery a pak zase na sebe, že se na ně zlobí. Dnes jsem měla telefonát s mužem po hádce se ženou, pak se ženou po hádce s mužem. A večer jsem tu měla na terapii ženu, která mě v tomto tématu velmi inspirovala. Pokud jste zrovna rozjitřeni a rozbolavěni partnerským konfliktem, ráda bych vám poslala trochu povzbuzení a soucitu. Umíme se tak báječně zraňovat, ubližovat si… ale je to nutné? Někdy možná ano, protože to může být jediná možnost, jak druhého probudit. Co my víme? Třeba právě tento zásah se stane tím nejlepším, co jsme mohli pro náš vztah udělat? Ale většinou ne. Až příliš často to jsou naše vlastní zranění, která se ozývají a lezou ven. Často si je neprávem vyléváme na tom druhém. Dokud si to neuvědomujete, tak to nedokážete změnit. Ale pozor – jakmile si to začnete uvědomovat, tak přebíráte zodpovědnost, už se nemáte na co vymlouvat. A je třeba pracovat na změně. Jasné, že to nejde hned na poprvé. Ženy často čekají svého prince, který přijede na bílém koni… a žili, byli spolu šťastně až do smrti…Muži si svoji ženu uloví a předpokládají, že už budou mít nadosmrti klid. Obě strany by si měly uvědomit, že klid, nehybnost ve vztahu znamená většinou jeho smrt. Dovolte mi poznamenat, že chtít mít ve vztahu klid, kór když máte děti - je nehorázná utopie a blbost. Dítě nekompromisně vyžaduje neustálou pozornost, připraví vám mnohé zkoušky, situace, dostane vás někdy prostě až na doraz. Na dno sil. Jindy tento úkol splní práce, lidi nebo nemoc. Vždycky prostě nejsme ve formě, takže je logické, že vznikají situace, kdy se s partnerem naladěním nesejdeme. Vzpomeňte si na ten čerstvý vzdoušek po letní bouřce, vzpomeňte si na ta mračna, která vyvolávají až strach. A jak se nám pak krásně dýchá.


Takže předpoklad, že vše bude jen růžové, až potkáme toho pravého, mi přijde vskutku scestný. Naopak, protože pokud se někomu otevřu totálně, dovolím si být skutečně svá, odhaluji všechny svoje slabosti, zranění (a že jich každý máme), nezvládnutá témata – prostě vše. A samozřejmě jsem originál a ne všechny moje stránky mohou být pro partnera příjemné. A zrovna tak naopak. Říkávám ženám, že je důležité projevovat svoje skutečné emoce. Někdy je to zaměňováno s tím, že by měly vyvolávat hádky. Ale hádka vzniká, když už je přetlak. Pokud se průběžně a pravdivě vyjadřuje to, co skutečně uvnitř cítíme, tak k hádce nemusí ani dojít. No a i když dojde – tak no a co? Dokonce i v základech asertivity jsou nástroje, jak se konstruktivně hádat. Jedna z věcí je – držet se tématu a nevytahovat jiné, staré záležitosti. Další je, nespadnout k vulgaritám. Umět se zdravě střetnout, setkat. Ano, tohle vnímám jako skutečné umění. Co vlastně při hádkách nejvíc děje? Většinou si vydupáváme svoje potřeby. Někdy velmi dětinské. Obviňujeme toho druhého, abychom získali převahu. Ale pokud tam máme dětskou emoci, přesněji emoci pocházející z nedostatku z dětství, tak je důležité si to přiznat a uvědomit. Poznáte to třeba podle toho, že se urážíte, nebo se chováte se jako spratek (všichni víme, co to je). Tohle je opravdu vyšší dívčí – naučit se sdělovat to, co cítím, bez hodnocení toho druhého. Ale jakmile na něj něco hodíte, tak ho buď zraníte, nebo odeženete. Rozpoznat a přiznat si, že to děláte, je to nejtěžší. Většinou to lépe poznáme z druhé strany, když nám někdo tvrdí, že je všechno naše vina, že bych měla být taková či maková… tak si uvědomte, jak se v tu chvíli cítíte. Stopujte svoje pocity, ať můžete lépe pochopit partnera, až mu to hodíte vy. Pokud si budete vědomí mechanismů, které doma hrajete, je už jen krůček k jejich opuštění. Jednou budete naštvaní a uvidíte tu hru – jak já tohle, on na to toto.. už průběh znáte…ale nemusíte ho furt dokola hrát. Zkuste z toho vystoupit a udělat to jinak, zkuste …třeba - ukonejšit, vědomě naplnit potřebu partnera, paradoxně si můžete si na tom uvědomit třeba toto: „Vy nejste zodpovědní za jeho pocity“… nemůžete ovlivnit všechny jeho reakce…každý z nás se rozhoduje, jestli bude naštvaný, jestli se urazí… nebo ne. Opět bych apelovala na soucit se sebou. Někdy ulítneme… vypustíme ze sebe kýbl hnusu na svého milovaného. Jistě, do budoucna se můžete učit, jak s tím svým kýblem naložit jinak než ho vyklopit na partnera. Ale co teď? Opět bych sázela na upřímnost, pokud to tak cítíte – omluvte se. Sdělte co nejupřímněji svoje pocity. Jestli budou přijaty, nebo ne, těžko říct, ale je to to jediné, co můžete udělat. Moc dobrá věc, která vám může vždy pomoci, je humor. Váš osobní i ten společný. Umět se zasmát tomu, čím jste se trápili. I vaší hádce. Nemusí to být tragédie. Nemusí to být drama. Mohli bychom se učit od dětí. Ty se rozzlobí a hned se zase smějí. A my nad tím ještě dlouze přemýšlíme a znovu a znovu si taháme to trápení. Držíme se ho jako klíště. Sčítáme prohřešky toho druhého. A k čemu to je? Trápíme jen sami sebe. Utvrzujeme sami sebe v tom, že jsme lepší, že on je ten mizera, anebo se totálně zmrskáme, jak on úžasný, a my jsme nemožné. Podle mých zkušeností je pravda někde uprostřed. Každý si neseme svůj podíl. Najít rovnováhu ve vztahu, umět a dovolit si vyjádřit vše, co potřebuji a totéž dopřát partnerovi, to je už určitý druh umění. Pokud má jeden z vás hodně nevědomých mechanismů, tak vám velmi držím pěsti, není to vůbec jednoduché. Pamatujte, že můžete vždy změnit jen sebe. Druhý na to buď začne reagovat..anebo taky ne. Ale nestojí to za to? Protože pokud bude dlouhodobě potlačována nějaká vaše bytostná potřeba, tak to buď naruší vztah, nebo vaše zdraví anebo oboje. Je to v tom mnoho života….je to vlastně hledání toho, jak jeden druhému můžeme být nápomocni. Můžete chtít klid, anebo můžete žít život. Hmm?


0 zobrazení
  • Black Facebook Icon