Cesty a jejich dary

"Nejsem zrovna cestovatelský typ." Tak to jsem si celoživotně o sobě myslela.   Nikdy jsem neměla sny o cizích zemích. Velmi miluji Český ráj  a také jsem z něho dlouho nevytáhla paty.  Do svých 40 let jsem žila ve velmi malém okruhu 30 kilometrů. Dál jsem to neznala, vše ostatní bylo pro mě daleko. Sama autem někam dál? No ani náhodou.  Jenže život mě poslal dál. Vykořenil mě hned o 200 km. Učila jsem se sama jezdit kamkoliv autem. Když opadly největší strachy, začalo mě to nesmírně bavit. Cizina pro mě ale byla stále zavřená.   Poprvé jsem chuť dálek ucítila s předchozím  partnerem, když mi vyprávěl o Indii a Tibetu, o Francii a rozkvetlých polích levandule. Ano, to ve mně poprvé probudilo touhu. Jenže s tímto mužem se žádná má cesta vlastně neuskutečnila. Bylo mi to sice líto, ale vždycky jsem šla spíše cestou nelpění, cestou odříkání než dopřávání si.  Pak nastalo mé svobodné období, kdy jsem se stavěla na vlastní nohy a cítila jsem, že i použití úspor na cestu je v pořádku, protože mi to rozšíří obzory. Také se objevil Tah. Tah po cestě, nebo po místě, či po určitém zážitku, nebo člověku. Pokaždé se objevil trochu jinak, také s různou intenzitou. Poprvé jsem letěla letadlem v roce 2011.  S dcerami na Srí Lanku. Bylo mi 42 let. Uměla jsem anglicky asi 30 slov.  Na této cestě se o mě postaraly dcery.  Poprvé jsem zažila úplně jinou kulturu. Všechno bylo pro mě fascinující. Obrovské sochy Buddhy mi zdůrazňovaly velikost nauk a důležitost poznání. Sochy s Buddhy s rozvinutou Kobrou – to byl pro mě návrat domů. „No, jasně, probuzená, ovládnutá kundalini a plné vědomí – to je stav osvícení.“ (má interpretace .-)) Ale to nejdůležitější bylo poznání, že jakmile jedu do vyšší nadmořské výšky, je mi lépe a lépe, má energie stoupá. U moře jsem zpočátku nevěděla co s tím. Ok. Voda. Hodně vody.  Ale pak přišel průlom a já Moře zažila ve své velikosti, neomezenosti, síle... a v mém břiše něco puklo. Tehdy večer jsem zvracela, bylo mi špatně "jakože od sluníčka." Ale houby- to Slunce rozehřálo, aby ve mně pukla obruč, kdy jsem si dovolila otevřít se pro další možnosti.  Cítila jsem, jak to otřáslo celým mým systémem.  Že mohu milovat nejen hory, to své niterně blízké, ale i moře, mě ne zcela známé.  Druhá cesta  - to mě zavolalo spolubytí s jednou ženou, Šamankou. Žila ve Francii, cítila jsem volání s ní pobýt a existence mi poslala do cesty řidiče, který měl právě nutkání jet za jejím partnerem.  Najednou jsem ve Francouzských Pyrenejích, spím sama v nádherně opečovávaném místě, kam chodí koně nahlížet do kuchyně.  Zažívám tichou i veselou ženskou přítomnost. Hlavně svébytnou ženskost. Největší dar?  Pozorování supů, kdy mi dali k dispozici tak velký dalekohled, že jsem viděla úplně vše, že jsem mohla zažít spojení s těmi úchvatnými ptáky. Tehdy jsem cítila tak intenzivní radost, můj obličej praskal ve švech, ta radost povolila nevědomě přijaté krusty, masky a zazářila z mé duše. Přes slzy jsem skoro neviděla... jak nádherné bylo vidět, dobře vidět a zároveň srdcem vnímat toho obrovského dravce.  Od té doby vypadám trochu jinak, jako když jsem se o něco víc vyklubala.  Ne, jazyk jsem neuměla, jen pro mě se mluvilo česky.  A právě díky tomu jsem zažila velké puknutí mého ega, když jsme seděli při večeři s Angličanem a Francouzi a nikdo se mně na nic nezeptal, nikdo mi nic nepřeložil a já se cítila úplně sama ztracená. Nedůležitá - úplné NIC.  Tak mocně mě to zasáhlo, že jsem šla ukrýt reakci a slzy. Pak přišlo osvobození - být Nikým je tak nádherné, tak obrovské a plně osvobozující. Zažila jsem sebe v božské esenci. A jako obdarování za tento průlom jsem tehdy uviděla nad místní horou padat tak obrovsky zářivou hvězdu, že snad spadla jen pro mě.  Uběhl další rok. Díky jedné naplánové skupinové cestě autem na Valpisu, jsem později ucítila vnitřní tah znovu. Valpisa - místo opět v horách, u italské vědmy, která mě vlastně nezajímala  a vůbec jsem nechápala, co tam dělám. Ale měla jsem luxusní spaní ve vůni divokých bylin, cítila jsem tam velmi mocné spojení se Zemí. Všude. To, co tam v kopcích s mužem vytvořili, to ke mně mluvilo mocně, cesta Zvěrokruhu v horách, na živo....ach. Má duše se tetelí, zažívá vše v nejvyšší intenzitě. Nakonec jsem i od vědmy dostala své informace, které mě nesmírně podpořily, jak jsem jí normálně neslyšela, nebavila mě, tak najednou jsem pro sebe rozuměla každému slovu.   Díky tomu místu jsem zažila setkání s Andělem, který mě o půl roku později přivál další cestu na pobřeží Itálie. To byl můj další velký překrok. Letěla jsem poprvé sama, stále neovládajíc žádný jazyk.  Skvostný mladík, který mě očekával, byl příslibem nádherně promilovaných dní. Letěla jsem za prožitkem lásky. Varovala jsem svého mladého anděla, že skutečně neumím žádný jím mluvený jazyk. Patrně zcela nevěřil a na letišti, když zjistil situaci, se totálně zlomil v pase smíchy. Byl ale vstřícný a zajímal mě, řekli jsme si mnohé, chytajíc angličtinu odkud si z vesmíru.  Dar této cesty? Odvaha odletět sama navzdory všemu - odvaha jít za neznámem, důvěřovat svému instinktu.  Zažívat se jako milovaná kurtizána, bohyně, opečovávaná nádherným Andělem.  A opět jsem zvracela na této cestě, jeden večer pukla obruč dovolení si v břiše. Ano, i toto je tu pro mě. I toto mohu žít.  Rozkoš, hýčkání, opečovávání. Láska fyzická i jemně hmotná.   Pak už jsme se nikdy neviděli, předali jsme si, co jsme měli, já pokračovala v cestě za dcerou a jejím momentálním působením v Řecku.  V dalším čase se mi v životě objevil nový partner, opustila jsem milenecké vztahy a více se usadila.  Ale - byla ve mně touha, záměr psát další knihu. Své třetí psané dítě jsem odjela tvořit do Jeseníku, protože jsem se v psaní zasekla a vzpomněla jsem si, že tam na té jedné louce v Horní Lipové se mi vlastně psalo úplně samo. Díky dalšímu nasledování svých tahů jsem se tam později seznámila se svým mužem. No a teď žiji s ním a volá psaní další knihy.  A jasně si říká o psaní u moře. Neustále se mi vrací, že tuto knihu mám psát u moře. Když přijde ten čas, kdy se volání stane nutkáním, začnu hledat destinaci na psaní, na delší pobyt.  Přes kamarádku přijde impuls Albánie. Syrové, ještě zcela autentické pobřeží mě nadchne. Plus zároveň kontakt s vysokými horami, další cesta je jasná.  Co zažiji tam za dar?  Cítím tam velké bohatství v tom, že mám oboje, hory i moře, které je překrásně čisté... přenádherné.  Tvořím, čekám na námět na knihu, chodím si vnímat na kameny, o které se tříští bělostné vlny, a námět i styl příběhové knihy Barevné oka - mžiky přijde. V tomto si opravdu mohu věřit.  Píšu až se ze mně kouří. 


Pak je na čas ticho se zásadními cestami.  Až letos... to je mi 50.  Ne, nic nic neplánuji. Díky své nejdražší přítelkyni, sestře, se dozvídám o určité skupině lidí.  To mě přivede na jednu speciální premiéru filmu, který mluví o práci v Ašrámu na Filipínském ostrově.  Tak mocně mě volá to, co tam mohu zažít. Volá mě ostrov a  obklopení oceánem.  Ty, jo, jak já se dostanu na Filipíny? Anglicky stále ještě neumím, ač nějaké základy již jsou, něco rozumím.  První mě napadá má drahá sestra. Vím, že se s ní musím spojit.  A díky tomu, že se právě chystá na cestu do Čech, vím, že to brzy bude reálné.  Jen si podchytím tuto příležitost a domluvím si s ní schůzku, abych ji měla jistou.  Setkáme se v Brně, usedneme a já chrlím: "Drahá, já prostě musím na ostrov." Ani ji nestihnu požádat o pomoc, ona už ví. Miluju ji za to. Odpovídá: " Já bych mohla na konci srpna..maximálně počátek září." "Počátek září," vyhrknu já a je to hotovo.  Domluveno.  Držím ji za ruce a tečou mi slzy. Nevím, kam letím, co mě tam čeká, ale jsem šťastná, že to prožiju s ní. Mockrát mě lákala na nějaké své cesty, je to cestovatelka celou svou duší, ale já nikdy na její nabídky nereagovala. Necítila jsem tah. Krom jejího pozvání na Srí Lanku - ano, ona byla za mou úplně první cestou.  V noci v Brně bdím. Mocný proud energie mi nedá spát. Od čtvrté ráno pochoduji kolem Petrova, bavím se tím celonočně živým Brnem a pláču. Cítím tu cestu až do morku kostí.  Letenku kupuji rychle, neb vnímám, že je to pro mě tak velké, že bych si to mohla časem i rozmluvit, že bych mohla vycouvat.  *** Nyní, když píšu, jsem již z Filipín doma. Ještě příliš čerstvě na zhodnocení.  Vím, že tato cesta byla opět obrovským průlomem. Otevřením se pro víc.  Kde se ve mně bere ta Odvaha, když přijde Tah? Ani nevím, jsem ráda, že Je. Na ostrově. Houpajíc se v rákosu, zažívám rozkoš bytí tam, kde jsem si samu sebe v životě nedokázala představit. Na tropickém ostrově, v místě, které je tak čisté, posvátné a bez jakýchkoliv turistů. Jen a pouze se  svou sestrou a nádhernými kněžkami z Ašrámu.  Zažívám fantastické informace o sobě samé, techniky, cvičení a milující ženskou péči. Jsem na ostrově obklopeném teplým mocným oceánem, se kterým se seznamuji velmi pokorně.  Zažívám tak obrovskou podporu svých vnitřních přirozených nastavení, o jakých se mi ani nesnilo.  Nejvíc cítím Vděčnost. Obrovskou Vděčnost. Za Sestru, za Možnost tu být, za tento Život, za Bytosti, které toto vytvořily. Za možnost je poznat a zažít. Za paradoxy světů, které tu potkávám. Za uvolnění vazeb z minulých životů, které tu odevzdávám. Za pochopení svých speciálních darů. Za otevření se dalším naukám, světům a dimenzím. Zatím vnímám jako hlavní svůj objev, kde jsem se uzavřela světu. Kde jsem se chytla do určitého "správného" modelu a omezila se tím. Tak ráda to propouštím.  Dalších hlubokých zážitků je mnoho.  Ještě krystalizují. Více možná někdy příště.   * A nějaká pointa?  Poslechnout svůj Tah, se vždycky vyplatí! Ač musíme mnohé překonat, čelit svým strachům. Už ten Tah je Dar. A -  těším se, jak vám někdy příště napíšu, že se už i domluvím...


2 zobrazení
  • Black Facebook Icon