Beze jména

Po svatbě starší dcery se ocitám ve stavu beze jména. Vždycky jsem měla příjmení Křepelková ráda. Občas se mě po rozvodu někdo ptal, jestli si nebudu vracet dívčí příjmení...Nedávalo mi to smysl - s Křepelkou mám dvě dcery, pro mě to bylo uznání našich společných let. Tento víkend se jedna Křepelka proměnila na Vlčkovou. 

Druhá projde přejmenováním patrně příští rok. 

A já se po letech setkala s bývalým mužem, se kterým jsem žila 22 let a z toho 20 let jsem mu byla plně oddaná. 

Ano, odcházela jsem já. Ano, byl tehdy zničený, zlomený.Tak překvapený, tak zaskočený,  nevěděl. kolik jsem se prala se sebedestrukcí, strašně se divil. Kdo nechce vidět, nevidí. 

Ano, do roka se oženil a s touto ženou žije už 10 let. 

Ale všechno marný, na svatbě naší dcery nebyl absolutně schopen uznat nic dobrého z naší minulosti. Natož nějak mě. 

Jeho opovržení a pěstovaná zloba mi vyrazila dech. 

Jak nyní žiji a mám kolem sebe nádherné, otevřené, pravdivé lidi, tak mě tahle brutální esence zaskočila. 

Tupá omezenost - soptila jsem po návratu. 

Ano, pro mě je vskutku nepochopitelné, že je někdo ochoten si pěstovat v sobě zášť,

řekla bych, že to už přeci všichni musí vědět, že hlavně jim to vůbec neslouží.

Jo, ale co je pro mě normální - to evidentně je pro některé lidi utopie. 

Ale pak mi došlo: " s tímhle tedy nechci mít nic společného. Už ani jméno."

Samotnou mě ta myšlenka dost překvapila. 

Začala jsem jí sledovat, hrát si s ní  a postupně mi začala víc a víc dávat smysl. 

Však křepelka je malý polní ptáček, kterého nikdo nikdy neviděl. Většinou ho poznáme jen podle volání "pět peněz, pět peněz."

To mě tedy absolutně nevystihuje. 

Vracet se k rodnému Bakovská či k rodovému, které cítím víc - Cimbálová - to mi nějak nedává smysl. Nechci se vracet k ničemu z minulosti. Dává mi smysl jít vpřed. 

Ještě nevím, čí jsem, ale vnitřní stav bezejmenné si moc užívám. Krásně osvobozující.

A čekám - možná budu prostě jen Magda, Magdala.... anebo něco přijde? :-)

Kdo ví?